Jak jsem pomáhala u filmu

článek byl publikován 26. 8. 2015

Jak jsem pomáhala u filmu

Můj bratr David je maskér, takže také „od fochu“, a u filmu se pohybuje už dávno s lehkostí. Zrovna před pár dny mi zavolal, že by potřebovali pomoc ráno s komparzisty. Natáčí se nový film „Teorie tygra“. Víc o projektu nevím, jen to, že má hvězdné obsazení: Eliška Balzerová, Táňa Vilhelmová, Iva Janžurová, Jiří Bartoška a tak dále.

Tým kolem režiséra Radka Bajgara si jako jednu z lokací vybral zapadlou vesničku Vysoký újezd. Mají jedenáctý den natáčení a vše se točí kolem filmového pohřbu dědečka.

„Na místě buď v osm hodin,“ požádal mě David. To ještě jde, protože u filmu není výjimkou, že se vstává v pět. Malebná kaplička byla vidět hned za cedulí a tak dostat se ke karavanům štábu bylo už snadné.

„Komaparzisti mají zázemí ve staré hospodě támhle. Zaparkuj auto tady a Libor ti pomůže,“ naviguje mě produkční Lucie. Péče jak má být. Ve vybydlené hospodě je správný zatuchlý smrad, ale teplo. Hurá! Venku je kolem 18 °C a fouká vítr. Seznámení s kolegyní – maskérkou Helenkou probíhá rychle a ihned míříme do „keťase“ (rozuměj cataringový vůz) pro kafe. Pochytám na mobil pár fotek ranní atmosféry. Mně se vždycky líbí, jak nenamalované herečky pobíhají kolem karavanů v teplých ponožkách a huňatých županech. Působí to na mě domáckým dojmem. Tohle mám ráda.

* Malebná kaplička a ranní náladička Elišky a Táni

Kafe do ruky a už utíkáme zpátky pudrovat a pečovat o babičky, dědečky a děti, kteří budou hrát v téhle scéně. Přesto, že se mi zdá, že máme času hodně a pomýšlím, že i na čtení knížky dojde, čas ubíhá jako o závod. Vlasy, pudr, korektor, vlasy, pudr, pudr, vlasy… a tak pořád dokola. Už je jich všech třicet? Uf! Máme hotovo a stihly jsme to jen tak tak. Mezitím od rána venku technici stavěli světla a vše potřebné pro filmový pohřeb. Je po 11 hodině a já se jdu podívat do kaple. Na piedestalu leží rakev obklopená věnci a květinami. V rakvi leží dědeček a kolem celá hvězdná herecká skvadra. Ocením, jak pán, co hraje dědečka, normálně v rakvi usnul a skoro ani nedýchá. Úžasný vžití se do role. Kontrola světel, úhlů kamer, posunování po centimetrech do potřebných stran.

* Čekající babičky a dědečkové, scéna s rakví

„Takže pojďme přátelé, budeme točit. Ticho na place prosím a kamera a jedem,“ slyším režiséra. Skoro se bojím polknout, abych nerušila. Vždycky mám pocit vzrušení a napětí. Je zvláštní, že v tom obřím prostoru skoro nejsou slyšet herci a celkově ta scéna působí ploše. Podivuju se, jakou velkou službu dělá filmu zvuk. V televizi to určitě bude zábavný a vtipný. Scénu několikrát opakují. Komparzisti sedí venku, vysvitlo sluníčko a já mám „padla“.

Vždycky si uvědomím jedno. Film je neustálé čekání, opakování a vlezlá zima, a to i v létě. Tak si na to vzpomeňte, až vás ťukne název filmu někde v médiích.