Konec konců

Na fotce je prázdná místnost. Žádný pult, žádné zrcadlo, žádné šustění tašek ani žádné dialogy se zákaznicemi. Jen ticho a přítmí.

Když jsem kdysi po jednom velkém rozchodu a v rekonstrukci starého bytu fotila záchodovou mísu pohozenou na hromadě suti, připadala jsem si podobně. Trochu vybouraná. Trochu odložená. A přitom připravená na novou cestu. Tehdy jsem si říkala, že návraty domů nejsou prohrou, ale mostem.

Dneska stojím u jiné hromady. Krabice z Edenu plné testerů a jiných věcí. Věcí, které už dosloužily a které nacházejí nový domov třeba v dětském domově. A mezi tím vším já. Držím krabici a brečím, že to není kam dát. A najednou mi to došlo. Musím všechno protřídit. Eden skončil. Ne dramaticky. Prostě dozrál.

Možná symbolicky – právě v době, kdy jsem se pomalu loučila s Edenem – se prodal i poslední výtisk naší knihy Teena. Projekt, který jsem s láskou doporučovala teenagerkám a jejich maminkám. V lednu tak úplně přirozeně došel na svůj konec. Žádné velké rozhodnutí. Jen tiché „je hotovo“. A já si uvědomila, že některé kapitoly se nepřepisují. Jen se s úctou zaklapnou.

Do toho všeho přišla ještě jedna věc, kterou život neumí načasovat „vhodně“. Moje teta, která byla v Alzheimer centru, náhle zemřela po komplikacích zdravotního stavu. Věděli jsme, že její zdraví je křehké, ale stejně vás taková zpráva zastaví. Najednou se všechno zpomalí. Krabice, projekty, plány… a zůstane jen vědomí, jak je všechno pomíjivé. Ufff.

A tak se ke koncům pracovním a prostorovým přidal i konec lidský. Velmi silný. Velmi skutečný. A připomněl mi, že některé věci opravdu nepočkají. A že možná právě proto má smysl žít lehčeji. Nic není samozřejmé.

Ale víte, co je na tom zvláštní?

Že jakmile začnete vyhazovat, třídit, pouštět – zjistíte, že toho vlastně k životu moc nepotřebujete. Možná pár krásných šatů, ve kterých se cítíte jako vy. Pár rtěnek, které vám rozsvítí den. Pár lidí, kteří vám rozumí. A svobodný prostor.

Vzpomněla jsem si na scénu z filmu Jíst, milovat, meditovat s Julií Roberts. Hrdinka si plánuje, jak si doma, až se vrátí z cest, vybuduje meditační pokoj. A její kamarád jí řekne větu, která mi zůstala pod kůží: „Pokoj máš v sobě. Ten si vyzdob.“

Možná je to celé jednodušší, než si myslíme. Nemusíme jezdit do Indie ani na Bali. Někdy stačí odvézt pár krabic, něco darovat, vyklidit místnost… a hlavně si uklidit uvnitř sebe.

A co se stane, když si v sobě uděláme místo?

Možná tam vejde něco většího, než jsme plánovaly. Možná nová práce. Nový směr. Nová energie. Možná klid. A možná i láska – ta k životu určitě patří.

Já teď stojím v prázdném prostoru a místo smutku cítím zvláštní lehkost. Nová éra je víc online, víc svobodná, víc pohyblivá. Konce nejsou prohry. Jsou to úklidové služby života. A někdy nám bez ptaní vyhodí i to, co bychom si samy nechaly „ještě na chvíli“.

Tak pokud teď taky něco pouštíte – vztah, práci, představu, starý kabát nebo starou verzi sebe – držím vám palce. Uvolněné místo nezůstane prázdné dlouho. A když nevíte, kde začít, zkuste uklidit jen jeden šuplík nebo jeden vnitřní pokoj.

S lehkostí,

Petra ✨