Pohádky

článek byl publikován 25. 12. 2017

Pohádky

To už je 25. prosince?! Jo je. Ale jsem klidná. V tichosti a relaxovaná prohlížím sled fotek v telefonu. Když se ohlédnu, kde můj rok 2017 začínal, tak to bylo období opatrného a pomalého našlapování, aby se něco nepokazilo.

Práce bylo málo, ale o to víc jsem trávila čas s rodinou, potkávala se s kamarádkami, vyžívala se kulturně a obrážela jednu výstavu za druhou. Pak přišel čas na trošku cestování Českou krajinou i Evropou a sbírání nových podnětů a inspirace. Čas začal nabírat rychlejší otáčky a stíhala jsem moře zakázek, učit se něco nového, ale i práce na sobě. Jasně, že ne všechny dny byly takhle zářivý a jako ze žurnálu. Měla jsem dost slabších chvil a pochybování o sobě, pláče nad sebou, ale vždycky to nějak přešlo a vyšlo zase slunce.

A tak jsem v téhle pomyslné horské dráze mohla frčet na další vlnu. Ta byla zase do klidu a plného léta, kde jsem byla obklopená přírodou v samotném srdci Šumavy. Jako víla jsem běhala po loukách a sbírala květy, koupala se v ledovém potoce. Bože to byla krása.

Skok do pracovního tempa byl turbuletní. Podzim nabral opravdu nevídaný otáčky a bez přehánění, to byl můj nejlepší podzim. Nabídka střídala nabídku, bylo mi ctí pracovat na mnoha známých osobnostech. Přátelé kolem jen kvetli a skvěle jsme se bavili životem. Nejlepším bodem bylo uzdravení maminky. Nejvíc! A pak taky přítomnost polovičního Fedcup týmu na mém zimním kurzu líčení. Yes!

A tak ležím v tomhle Adventním čase pod dekou a dívám se na jednu pohádku za druhou. Uždibuju cukroví a pak mi začnou téct slzy po tváři. Díky tomuhle přirozenému zpomalení si uvědomuju, že jednu úžasnou pohádku vlastně žiju i já sama. Díky Pane Bože.

Přeji i Vám prožití té nejkrásnější pohádky na vlastní kůži.

S láskou Petra